Hydroterapie patří k nejstarším léčebným metodám. Byla využívána již ve starověku. Středověk však na účinky vodoléčby na dlouhá století pozapomněl. Znovu je objevil na základě pozorování dějů v přírodě až na počátku 19. stol. Vincenz Priessnitz v osadě Gräfenberk u Jeseníku. Prostý sedlák se stal zakladatelem moderní vodoléčby, a tedy ve své podstatě autorem autentického a výjimečného prvku nehmotného dědictví regionu Jesenicka.

​

Své procedury začal aplikovat již za dob svého mládí, ve 20. letech 19. století. K aplikaci vodoléčby jej přivedlo pozorování přírody, resp. chování chromé zvěře. Prvním pacientem byl on sám po těžkém úrazu při zemědělských pracích. Za vznik prvních vodoléčebných lázní na světě je považován rok 1822, kdy ve svém rodném domě umístil dřevěnou vanu. Oficiální povolení ke konání procedur získal z císařského dvora v roce 1837 a už v r. 1839 na Gräfenberk přijelo 1 544 pacientů. Mezi nimi byli velkovévodové, knížata i králové. Hosty bylo i na sto dvacet lékařů z celé Evropy, aby tu studovali Priessnitzovy léčebné metody, podle jejichž vzoru pak po celé Evropě zakládali vodoléčebné lázně.

​

Vincenz Priessnitz vypracoval přesné vodoléčebné metody – zábaly, koupele,  chůze v pramenité vodě, venkovní sprchy, skotské střiky i potní kůry. Využíval také lesních pramenů v okolí a vlahých dešťů. Rovněž kladl důraz na pohyb na čerstvém vzduchu.

​

Dnes rozlišujeme čtyři základní tradiční Priessnitzovy procedury, které se aplikují v nezměněné podobě jako za Priessnitze: Priessnitzovu pololázeň dvoufázovou, Priessnitzovu pololázeň jednofázovou, Priessnitzovu pohybovou terapii a Priessnitzův zábal.